O populárním tématu AI jsem v knížce napsal toto
„Šimonku, popovídáš mi zase pohádku o umělé inteligenci?“
Šimon si v županu přisedne k Věře a polohlasně vypráví: „Bylo nebylo, žil byl, kdesi za sedmero horami a sedmero řekami, jeden malíř. Maloval věrně a přesně každý záhyb lidského těla. Všímal si pečlivě šíje i místa za uchem, také ramena maloval krásně. Vždy dal důraz na předloktí, ale dával pozor, aby ve světle vynikla především hruď malované postavy. Ani břicho nevynechal. Odtud pohled diváka měl směřovat na boky a odtud zase zpět dolů mezi ně. Pro vnitřní stranu stehen si vybral vždy tu nejhebčejší barvu.“
„Opravdu?“ usmívá se Věra s jiskrami v očích.
„Opravdu, já ho znal! Ba i pro kolena a lýtka si vytvořil vlastní barvy, aby vše věrně zachytil. Ale jak šel čas, přišla na svět fotografie. Ta zachytila postavu ještě věrněji než malíř. Proto začal malovat to, co se nedá okem vidět. Byly to sny, abstraktní představy v jeho hlavě, použil i zcela nový styl malby, který fotografie neuměla.
Jenže pak přišla umělá inteligence, která uměla namalovat i ty sny a představy v hlavě. Navíc rychle a zadarmo. Mezitím se náš malíř stal fotografem a fotil to, co umělá inteligence vytvořit neuměla.“
„Třeba šumící vodu ve větru?“
„Třeba, ale hlavně neuměla vytvořit autentické rodinné fotky nebo fotky ze svatby. Prostě zachytit naše vlastní zážitky, u kterých jsme byli. Na to byla krátká. I když se objevilo hodně lidí, kteří si od ní takové vzpomínky nechali vytvořit, aby se s nimi mohli na internetu chlubit, ale tím jen přiznali svoji omezenost a balamutili sami sebe.“
„Ty tak krásně balamutíš,“ Věra vjela Šimonovi prsty do vlasů. „A dopadlo to dobře? Byli všichni šťastní? Umřeli až dodnes?“
„Dopadlo. A šťastní budeme za chvíli hlavně my dva i bez inteligence. Lidé si nenechají vzít krásný pocit z tvoření. Nenechají si vzít pocit být bohem, ty moje bohyně.“
